Ty naše komunity české… Běžecké!

Psycholog a filozof Slavoj Žižek v jedné své knize varuje před systémovým násilím jako přehlíženým celospolečenským nástrojem, objektivně ovlivňujícím naše životy, zcela zastíněným obvykle banálním a nepodstatným násilím subjektivním. Někdo si někde "uprdne" a všichni se tváří pohoršeně, zatímco nikomu nevadí, že už jsme všichni zcela neodvratně v zájmu společenského úspěchu napojení na celosvětové monitorovací systémy. Stejně přemýšlíme, nosíme usměvavé masky, přátelé jsou klienti. Skoro nikdo už nechce vidět, že se na každého nemusí tvářit jako kamarád. Dvacetiletí lidé už ani nechápou, že kamarád a obchodní partner není to samé. Základní stavební jednotkou systémového násilí je dle mého komunita.

 Od roku 2014 jsem se zřídkakdy zúčastnil závodu, od jara 2017 běhám soutěžně často. Od léta páně proběhlého pravidelně trénuju. Co je však nyní podstatné: Do letoška jsem se nedružil s běžeckou komunitou. S žádnou. Teď to přišlo, jsem v napětí. Být v komunitě, ať už v kterékoli, je pomíjivé, neživotné, neperspektivní. Komunita je pro lidi normalizované, pro demokraty pouze na papíře, pro nevzdělané národy. A náš národ je bohužel ve své televizně, "vepřo-knedlo-zelově" a kavárensky optimistické kocovině nevzdělaný. Na jednu stranu nadává na komunismus, na stranu druhou obhajuje strnulou normalizační firemní kulturu. 

Během svého krátkého působení ve sportovním obchodě, známém pro nejdostupnější a nejlevnější funkční zboží pro každého, jsem si stačil najít několik kamarádů. Takřka všechny už obchod zlikvidoval, protože si dovolili mít k něčemu výhrady. Navenek je to firma, v níž jsou všichni hrozní kamarádi, v níž každého zajímá jiný názor, uvnitř však panuje totalitní atmosféra strachu. Především ale zmíněný řetězec buduje image přátelské komunity mladých a optimistických lidí. Kapitalismus nás učí tolerovat lokální totality. Z donucení, abychom měli klid. Děje se to bohužel i ve veřejných knihovnách. Úlitba svědomí? Pustit si občas zprávy a zanadávat si na již dávno mrtvého bolševika.

Ach, ty komunity! Komunity, komunity, komunity! A úsměvy! Za rohem pomluvy! S tím se nebudeme bavit, protože nepracuje, my, poctiví Češi, národ se svojí pasivitou a falešnou bodrostí: 

„Tamta mě začala předbíhat, na tu kašlu. Tamten ještě neběhá tak rychle jako já, toho nebudu zdravit. Tamten řekl, že můj bývalý přítel je malý tlustý ňouma. Já ho vykopla, protože je malý tlustý ňouma, ale přesto jsem bez něj v prdeli. Měl pronést nějakou lež, aby mě uspokojil. Budu se tvářit, jakože nic, ale přestanu mu lajkovat příspěvky. To ho naučí říkat mému tlustému ňoumovi tlustý ňouma. Ten moc chlastá, ten málo chlastá, ten neumí maraton pod tři hodiny." 

Navenek ale prohodíme nějakou frázi, jakože jsme vlastně nad věcí a všechno bereme s humorem. 
        Každý, kdo běhá životní závody, vlastně poměřuje síly. Je kvantitativně vášnivý. Má vůli být. Málokdo se ale odváží přiznat, že chce porazit své bližní i členy příbuzné, že chce být lepší než oni a že někdy ani nemůže dospat, až se zase pokusí být nejrychlejší ze všech. Většinou řekneme něco jako: „Víš, důležité není to vyhrávání. Musíš se hlavně usmívat a užívat si sluníčka.“ Proč pak ale nosíme ty chytré hodinky, měříme si tempo a časy? Prostě jebat sluníčko! Ach, ty naše schizofrenní komunity, v nichž jsme soupeři. Teprve až si to přiznáme, přijde opravdový respekt. Do té doby to budou pouze „KOMUNITY“.